Emil - část druhá
„Safra, to je ale hic!“ Otřu si čelo kapesníkem.
Čelo mi vlastně končí až v půlce temene a každá kapička potu mi zakempuje v očích nebo vousech.
Nepříjemný je oboje.
Je hodina po poledni a slunce žhne, jako by samo sebe chtělo upálit.
Doma, v tom malým pronajatým bytě ve čtvrtým patře je naprosto k nevydržení.
Sbalil jsem si teda plavky, ručník a půjdu se trošku osvěžit na to malé koupaliště, které je odsud dvě zastávky tramvají.
Nejsem už dávno žádný mladík, ale co.
Jen ať se ženský podívaj, co jednou zbude z těch jejich vyvoněnejch manekýnů s oholeným hrudníkem, pěstěnejma nehtama a vousama zastřihávanejma v těch moderních baaarbrrr holičstvích.
„Po většinou neuměj postavit ani psí boudu, natož barák!“
Uchechtnu se při vzpomínce na svého syna.
Celej život jsem makal, těmhle rukama! Téměř s hrdostí si prohlížím své ruce plné mozolů.
No co.
Tělo má jít do hrobu zhuntovaný, jinak by ho bylo škoda.
„Tak co bude, pojedeš konečně?“ zabručím směrem k tramvaji.
„Jojo, ty vaše jízdní řády. Ani o minutu dřív, ale jezdit pozdě, to nevadí, co?“ pokračuju v promluvě k té bakelitové obludě.
Konečně.
Tramvaj se hne a já si dám dobrý pozor, abych nastoupil jako první.
Několikrát mě ten hňup, co to řídí, skřípl mezi dveřma.
Měl jediný štěstí, že s těma svejma kolenama plnýma vody tam k němu do tý kukaně nevylezu.
Sedám si hned za dveře. Však hnedle zase vystupuju.
Už se vidím na koupališti.
„Trošku si zaplavu a půjdu si dát pivo,“ slibuju sám sobě.
Frčíme z kobyliského kopce.
Chvílemi zatajím dech a čekám, kdy nám kolem oken prolítne zrcátko některýho z aut, co jsou zaparkovaný tak hrozně, hrozně, fakt hrozně blízko kolejí.
„Jednou to vyjít musí!“ pomyslím si škodolibě.
Příští zastávka bude už ta moje, Líbeznická.
„Počkám si, až pěkně zastaví.“
„Občas brzdí jako prasata a já si nehodlám kecnout zpátky na to plastový sedadlo v momentě, kdy to cukne.“
Dojíždíme do zastávky.
„Cink.“
A zase nabíráme rychlost.
No to si snad dělá srandu!
„Ty DEBILEEEEE!“ zařvu směrem ke kabině toho trotla, co tam sedí.
Vylítne to ze mě tak rychle a hlasitě až paní naproti mně nadskočí leknutím.
„To byla zastávka na znamení,“ špitne ta ženská.
Zabíjím ji pohledem! Zabíjím pohledem řidiče, přes to zatmavený sklo, zabíjím pohledem i toho tlustýho jezevčíka, co má ženská na vodítku.
„Mě žádný znamení nezajímá! Nejsem astrolog! Je tady zastávka, tak má zastavit!“ Téměř se neovládám vzteky.
Stojím u dveří a mačkám tlačítko předvolby dveří nejméně desetkrát.
Konečně!
V zastávce Březiněveská zastavujeme.
Ženu se ke dveřím kabiny řidiče tak rychle, jak jen mi koleno dovolí. Šermuju rukou dostatečně zřetelně, aby řidič pochopil, že ho čeká konfrontace.
Dveře kabiny se otvírají tak zeširoka, že mě málem povalí.
Zhluboka se nadýchnu.
„TY...!!!“ Zbytek věty spolknu.
Překvapením mi dojde řeč.
Za kniplem sedí droboučká brunetka, úsměv na tváři, a že prej: „Dobrý den, copak se děje, pane…?“
Tváří se velmi zúčastněně, viditelně je překvapená z mé brunátné tváře.
Evidentně nemá tušení, jak moc mě před pár okamžiky našňupla.
Pro boha živýho, přece nebudu řvát na ženu? Vždyť by to mohla bejt moje vnučka, letí mi hlavou myšlenky.
„Nejsem přece žádnej debil,“ mručím si pro sebe.
Mávnu rukou, otočím se a jdu po svých k svýmu cíli o zastávku zpět.
O pár promile později, když dopíjím třetí pivo a život je zase fajn, si na mladou řidičku vzpomenu.
Snad mě v tý tramvaji neslyšela, bleskne mi hlavou.
O dva dny později procházím kolem zaparkovaných tramvají v obratišti Kobylisy.
V jedné z nich zahlédnu známou tvář.
Moje brunetka, zaraduju se v duchu.
Safraporte, kam já jen to dal…?
„Jo, tady!“ vytahuju z tašky tabulku čokolády, zlomenou vejpůl, ale to nevadí.
Z náprsní kapsy vytáhnu propisku a starou účtenku.
Rychle na rub píšu pár slov a jdu zaklepat na dveře kabiny.
Věnuje mi opět úsměv, a navíc mírně nechápavý výraz, ale čokoládu i vzkaz si vezme.
Zamručím pozdrav a rychle, jak jen mi koleno dovolí, mizím.
Mizím ale jen tak daleko, abych viděl, jak otáčí můj vzkaz a s úsměvem od ucha k uchu čte těch pár slov.
„Mějte krásný den! Emil“