Emil - část první
"Cvak!"
Vyklopím páku řadiče a tramvaj, vážící téměř 35 tun, se neslyšně rozjede.
Na nástupní zastávce tento kolos – sestávající se z bakelitu, železa, kabelů, trubiček, koleček, plastů, řidiče, tedy mě, a dalšího nezbytného vybavení, – pohltí pár lidí do svých útrob.
Zavře za nimi – ztráty nejsou povoleny – a vydává se na svou cestu.
Slunce žhne, ptáci nejsou slyšet přes počínající lomoz kol.
„Jaaaj!“
Lomoz je stále hlasitější a v duchu žasnu nad stylem jízdy řidiče, který tramvaj řídil přede mnou.
Výsledkem jeho sado-maso jízdy jsou mikro plošky na kolech, které způsobují neuvěřitelný rámus.
Po směně má člověk pocit, že strávil pár hodin na metalovém koncertě.
Nechtěném koncertě!
Ale! Placeném koncertě!
Nabíráme rychlost, kopec z Kobylis je prostě žúžo a já jen sleduju podélně zaparkovaná auta. Především jejich zrcátka.
Bylo by super, kdyby auta měla zrcátka i poté, co se svým živým nákladem profrčím kolem nich.
„Příští zastávka: Líbeznická, zastávka na znamení,“
hlásí paní Hazdrová do vozu a já automaticky zvedám zrak k obrazovkám kamer na kterých mám, téměř voyeurský, přehled o dění na palubě.
„Jen ať to nikdo nezmáčkne!“ říkám si pro sebe.
Super.
Všichni sedí a jistě se v duchu sází, které auto, zaparkované těsně vedle kolejí, bude o zrcátko užší a chudší.
Jo, také občas přemýšlím nad tím, jestli zrcátko ulétne celé, nebo tam zůstane viset, bez života a významu.
„Cha!“
Zóna smrti překonána a majitelé leasing mazlíků mohou dál žít v iluzi, že čára, dělící parkovací prostor od tramvajového pásu, opravdu funguje jako ochranná zeď.
A že čím stojí blíž, tím líp.
Jakoby měli v kufru magnety, které je k těm kolejím samy táhnou. Blíž a blíž.
Přibržďuji.
Zastávka na znamení je téměř na dosah.
Ve voze stále klid.
Poptávková tlačítka pro výstup barvu nemění, zvukový signál nepřichází.
Na lavičce v zastávce spí muž.
Jedu kolem něj dnes už po třetí a za celou dobu nezměnil polohu.
Úctyhodný výkon. Sama se ve spánku melu jako nudle v bandě.
Spánek na tak úzkém prostoru je pro mě něco nepochopitelného.
Předepsanou rychlostí 15km/h míjíme zastávkový sloupek.
„Fajněěěěěěě!“
Ze smyčky Březiněveská ještě nevyjíždí linka číslo 3. Budeme u metra první. A pak budeme první v centru a pak budeme první na střídání a budu první doma.
První budu v koupelně a první budu v posteli.
Jo a taky první usnu, tím jsem si jistá!
Heč!
„EMILEEEEE !“
Výkřik vychází z útrob vozu.
Kouknu do kamer a postarší muž, sedící hned za vchodem do mého metalového pekla, se pomalu sune ke dveřím. Rozhlíží se kolem sebe, hledí skrze dveře, pak se otočí a mžourá kamsi za sebe přes okno.
Tak jasný. Je léto, okna jsou otevřená, venku zahlédl kámoše, na kterého huláká.
Půjdou na pivko, pokecají, možná si zahrají karty.
Jsem spokojená.
Mám ráda lidi a lidi mají rádi mě.
Připadám si účastná tohoto spontánního setkání dvou kamarádů na dálku, přes okénko tramvaje.
Přes okénko mé tramvaje.
Emil.
Hmmm.
Takové hezké a neobvyklé jméno. Přitom poetické.
„Příští zastávka – Březiněveská.“ Ozve se opět paní hlasatelka.
Ladně, bez zbytečného trhání, zastavuju kolos přesně u označníku zastávky.
V pravém zrcátku sleduji vystupující lid.
A linku číslo 3.
Cha cha!
Mezi vystupujícími lidmi je i můj senior.
Avšak výraz jeho tváře vůbec nesvědčí o naladění podobnému tomu mému.
Právě naopak.
Je evidentně rozžhavený doběla. A sluncem to asi nebude.
Pardon, doruda, soudě podle barvy tváře.
Zuřivě gestikuluje a tempem, které lze vzhledem k věku považovat za svižné, se žene směrem ke dveřím kabiny, v níž si užívám svůj metalový koncert.
V ústrety mu tyto dveře otvírám a se zájmem očekávám, jaký požadavek vznese.
Mimo zájem mu jde v ústrety i můj úsměv. Srdíčko na dlani mi málem vypadlo na podlahu.
Muž se přiřítí k tomu všemu, co mu nabízím.
Pohledí mi do očí, mávne rukou, ve které drží šviháckou hůlku, otočí se a odchází.
„No co to bylo?!“
Můj úsměv tuhne a výraz se mění na těžce nechápavý.
Zavírám dveře.
Jak ty do kabiny metalového koncertu, tak ty ostatní, chránící osazenstvo tramvaje před nechtěným a předčasným opuštěním kolosu.
Ztráty přece nejsou povoleny.
"Cvak," vyklopím páku řadiče a kolos se tiše rozjede dolů z kopce.
Gravitace funguje.
"Cvak."
Něco se mi sepne v mozku a ten se tiše rozjede. Dolů, z kopce.
Mozek funguje.
Jo.
Pán neměl rýmu.
A první písmenko v jeho zvolání jsem přeslechla.
A to zvolání patřilo mně. Osobně!
Emil není. Ani nebyl.
Emil je debil.
Pán chtěl vystoupit na zastávce Líbeznická, na zastávce na znamení.
Pán zapomněl informaci předat do kabiny metalového koncertu.
Pán si udělal nežádoucí zdravotní procházku.
A já byla první na střídání.
A první doma.
A první v posteli.
A první jsem i usnula, s myšlenkou na pána.
Emil, jak hezké a poetické jméno...