Popletené tramvaje

V práci jsem dnes brzy. Občas se tedy zamýšlím nad tím, zda vůbec chodím do práce. Možná to tak také máte. Ta činnost vás tak baví, že si až chvílemi připadáte před méně nadšenými kolegy trapně. 

Je moc fajn dělat něco, co člověka těší. Přeci jen tou činností strávíme týdně minimálně 40h a to fakt není málo, že jo.

Dnes se těším tak moc, že jsem na výpravně o půl hodiny dříve než je nutné.

Tak to mám ráda. 

Převezmu klíče a seběhnu o patru níž, do naší tramvajové Mekky.

Mám dostatek času vyřešit s kolegy z depa případné prasklé žárovky ve světlometech, nefunkční dveře, dosypat chybějící písek /ano, čtete správně, písek, o něm si pokecáme v záložce na horní liště – tramwayový žargon/ a poladit další neduhy, kterými občas tramvaj, po nočním odpočinku, trpí. 

Jsem hotová TramDr. !

Označovače jízdenek označují tak, jak mají, dveře fungují, poptávková tlačítka reagují. 

Nastává druhá fáze, téměř obsesní. 

Leštění zpětných zrcátek a čištění interiéru!

S sebou, na tyto orgie, nosím kapesníčky jak papírové, tak vlhčené. Občas při střídání na trati po některých kolezích /i kolegyních/ zůstává v kabině jejich pachová stopa. Občas tak výrazná, že kdyby tam vlítl komisař Rex tak na fleku odpadne.

Vlhčené kapesníčky mám pro jistotu dvoje. 

Malinové a borůvkové.

Pořád lepší než pižmo zpoceného kolegy nebo upatlaná všechna tlačítka něčím…ne…nechci vědět ani vším čím.

Dnes si vytvořím borůvkové království. 

Dotykové displaye vynechávám. Nejsem ve vozovně jediná, kdo touto čístící mánií trpí a pak tedy trpí i ty dotykové obrazovky. A pak trpím ve výsledků já, řidič, protože display se sice blyští jak ta hvězdička na nebi od Petra Nováka, ale obrazovka pod dotyky mých prstů zůstává bez reakcí. 

Je to vlastně takový koloběh. 

Konečně jsem spokojená i s čistotou interiéru.

Sedačku mám vyšponovanou tak vysoko co jde. 

Podnožka to samé.

Jednak mých 165cm /čárka tužkou na zdi v kuchyni mých rodičů uvádí dokonce údaj 163 cm, ale to zavyle odmítám připustit/ toto vyšponování vyžaduje a také potřebuji vidět.

Všechny a všechno! 

Do vozové knihy jsem zapsána, štítek řidiče vyplněn, založen v deskách, nabíječka je v portu, palubní počítač na-kódován. Má pojízdná kancelář je připravena vyrazit do ulic. 

Jízdní řád velí k výjezdu z haly depa. 

Stojím se svou tramvají přímo za zavřenými vraty.

Jdu si je tedy otevřít a světe, pardon, čtenáři, div se! 

SURPRISEEEEEEE !!

Těsně před těmi vraty stojí tramvaj! 

Ok.

Klid. Nejsem hysterka.

 Ráno jsou výjezdy ve velmi krátkém časovém sledu a stane se, že tramvaj přede mnou má odjezd jen minutu nebo dvě přede mnou. Já mám ještě 3 minuty. Vlastně času dost. 

Tedy času „dost“.

Blbý je, že ta tramvaj je v módu temperace /nastartovaná napůl – o tom si také pokecáme v tramwayovém žargonu/ a hlavně a především tam, v ní, není řidič!

Docela důležitý element.

První super rychlá myšlenka je zavolat vedoucímu depa, ať s tím, sakra, někam, kamkoli, je mi úplně fuk kam, odjedou, jelikož mám odjezd za 3 minuty a blokuje mě. Přece jen ten stres začíná fungovat.

Druhá myšlenka, také super rychlá, spíše ale žádala pomoc pana profesora Pirka. 

Protože...

Automaticky se podívám na zadní část vozu, kde je velkými číslicemi napsáno číslo tramvaje. 

Číslo té tramvaje se shoduje s rytinou na klíčích, které držím v ruce! 

Otočím se na svůj borůvkový povoz a …

9219 

Infarkt! 

Ne, na infarkt fakt není čas!

Klíče mají číslo 9209. Stejně jako ta tramvaj před vraty!

Stát si ve vlastním stínu. Bleskne mi hlavou vzpomínka na knihu Elizy Maxvellové.

Ooo, jak trefné !

Začíná můj Vyměřený čas!

Nechci, nemůžu, odjet pozdě z vrat vozovny. 

Je to zkrátka průser! Větší než ta vrata.

Mám 150 sekund.

Vlítnu, do slova a písmene, do borůvkového království. 

Vypnutí tramvaje trvá cca 3 minuty. 

Na to čas nemám. Vypnout baterii „na tvrdo“ se mi bytostně příčí. Vlastně je to i zakázáno, protože dochází k poškození topných těles. Hlavně musím restartovat palubní počítač. Až se na-kóduji na té druhé, vlastně první, tramvaji, nesmí dojít ke zdvojení. Nemohou být na-kódované dvě tramvaje totožně.

Do kabelky letí lahev s vodou, propiska, telefon, do desek hodím jízdní řád.

Vozová kniha musím zůstat v tomto voze, naopak klíče si musím vzít s sebou, stejně jako desky. 

Tramvaj v poloze vypnuto, bez vypnuté baterie a zničených těles, opouštím asi za 15 vteřin.

V druhé, tedy první, tramvaji nastává opačný úkon. 

Čas neúprosně běží. Vteřiny. Každá vteřina se počítá. 

Stihnu to! Musím! 

Nahodím, zkusím se rozjet, zabrzdit, zkusím kolejnicové brzdy, kóduji palubní počítač. Naštěstí display funguje jak má!

To je základ. 

Za 10 vteřin mám být ve vratech.

Ve vratech jsem za 30 vteřin. 

Máme benevolenci 59 vteřin. 

Fujtajbl! 

Stihla jsem to! 

Ve vratech máme stopku. A taky velký zrcadlo. V zrcadle nekontroluji svůj make-up, ale kontroluji, zda mi svítí alespoň přední světla. 

V oblouku / v zatáčce/ kontroluji směrovky, zda blikají.

V nástupní zastávce ještě běžím zavřít kryt zadního stanoviště.

Kabina naštěstí nenese přílišné známky infikace předchozím řidičem.

Na první konečné se znovu zapíši do vozové knihy, tentokrát do té správné.

Označovače jízdenek označují tak, jak mají, dveře fungují, poptávková tlačítka reagují. 

Vlhčené borůvkové kapesníčky mě nezajímají. 

Zpětná zrcátka v rychlosti otřu až po dvou kolech, když mám na konečné 10 minut čas.

Na Palackého nábřeží potkávám v protisměru kolegu. 

Jede si v mém borůvkovém království.

Směna se chýlí ke konci. 

Čeká mě poslední půl kolo a na Pražského povstání předávám tramvaj kolegovi.

Předám mu informace o výluce, zkontroluji klíče. 

Visí na svém místě, na háčku pod palubkou.

Ufff.

To byla směna! Jsem dnes ráda, že to mám za sebou a jdu domů.

Otevřu šatní skříňku v kabině, abych si vzala bundu, kterou jsem si tam hned ráno po příchodu pověsila.

Ty vogo! Kde mám bundu?!

Hádej, milý čtenáři ! :-)