A ven!

Na výstupní zastávce Vozovna Pankrác vysypu poslední cestující. Dost bylo rozkoše, milánkové, koukejte mazat po svých, říkám si v duchu.

Dnes jsem měla to potěšení řídit obousměrný vůz KT8D5R.N2P, kterému se lidově říká kachna.

Občas mu kolegové říkají taky ta mrcha závadová, krumpl, vehikl, svině vorezlá... a vždy všichni víme, o kom, tedy o čem, je řeč.

Tato tramvaj se honosí tím, že má dvě úplně stejné kabiny, dva pantografy, dva stavěcí klíče na přestavování zlobivých výhybek a jednoho řidiče, který v případě závady běhá z jedné kabiny do druhé a snaží se problém definovat a vyřešit.

A to mě baví. 

Ne tolik ty závady, které občas nastanou, ale baví mě měnit stanoviště na konečných, kde je úvrať a já po téže koleji, po které jsem přijela, zase odjedu.

Baví mě, jak neskutečně vysoko jde v této tramvaji vyjet se sedačkou řidiče a já se můžu kochat a užívat si výhled jako z kabiny kamionu.

Baví mě zvuk celého povozu, připomíná zvuk kocoura, jehož někdo tahá za ocas.

Baví mě tahat kocoura… Ale kuš! 

Baví mě ten stres v každé zatáčce, pardon, v oblouku /kolejové zatáčky neexistují/ kdy se bojím, abych vybočující zadní častí nesmetla nic netušícího řidiče automobilu, jedoucího souběžně se mnou.

Ještě jsem žádného nesmetla, heč!

A teď mě baví mé sbalené věci v batůžku v druhé kabině a naopak vozová kniha v první kabině, protože tou kabinou budu vjíždět do vozovny a předkládat knihu pracovníkovi depa.

Pokaždé si spočítám, již před výjezdem, kolikrát budu na konečné s úvratí a budu muset změnit stanoviště řidiče. Podle toho pak rozmístím věci do kabin.

Někdy to prostě spočítám blbě a zjistím, že mám věci přesně opačně než potřebuji. To by mě trefilo.

Přijedu na Spojovací, kde se stanoviště nemění. Mám tam krásných 6 minut času. Jdu si oloupat mandarinku a  zjistím, že ji mám v kabině na druhé straně !

Oloupat mandarinku mi trvá minimálně 4 minuty. 

Ale dnes tomu tak není. Dnes je vše naprosto ok.

Jdu si odemknout zadní kabinu, cestou kontroluji, zda si v tramvaji někdo něco, někoho, nebo dokonce sebe nezapomněl.

Nezapomněl.

Já hlavně nesmím zapomenout ručně sklopit hrazdu. Hrazda je, jednoduše, kus tyče na kterém jsou připevněna dvě zpětná zrcátka. Jedno normální a druhé elektrické.

S mučicím nástrojem ze školní tělocvičny to nemá nic společného. 

Naštěstí.

Ještě teď se mi dělá nevolno při slově výmyk!

Jednou se mi při výjezdu povedlo zapomenout. Na hrazdu.

Vrata byla nekompromisní. Neuhnula ani o ten tak potřebný blbý centimetr!

Vzápětí jsem se mohla, s bodavou bolestí na hrudi, pokochat pohledem na zátiší s bezmocně visícími kabely, dříve elektricky ovládaného, zrcátka.

Ladně vjíždím do vrat, ještě ladněji do haly.

Dnes má směnu Pepa. Já tedy vlastně nevím, zda se skutečně jmenuje Pepa, ale říkám mu tak a on se nebrání.

Jméno se k němu hodí. Pepa z depa.

Jako vždy zastavím na vyznačeném místě, otevřu všechny dveře, podávám mu vozovou knihu.

Nezávazně prohodíme pár vět.

Vnitřkem tramvaje ke mně jdou dva lidé. Muž a žena středního věku.

Zírám na ně jak z jara. 

Oni se celí zmatení rozhlíží a jsou evidentně ještě vyjevenější než já.

„Co tady děláte?“

„No to my právě nevíme,“ koktá ten týpek. 

„My jsme chtěli jet na Pražského povstání, to asi tady nebude, že?“

„Vždyť jsem na konečné procházela vůz a vy jste tam nebyli!“ 

Pořád mi to nedochází.

„No my jsme vás viděli, jak jdete zpátky do kabiny, a tak jsme běželi, abyste nám neujela.“

„Stihli jsme naskočit do zadních dveří těsně, než jste zavřela.“

Musím se začít fakt smát. 

„Gratuluji, že jste to stihli!“ 

„Už jste někdy byli v depu? Ne? Tak vítejte!“ 

Teď už se smějí i oni. 

Každopádně úplně příjemná návštěva to není ani pro jednu stranu.

Já si připadám, jako když si domů tajně propašuju štěňátko a mám ho schované v krabici pod postelí.

To jsem nikdy neudělala, ale už vím, jak se ty děti cítí.

Při parkování tramvaje /zatažení/ je vždy nutné vyjet opět ven z areálu vozovny před hlavní vrata a pak zpětným pohybem tramvaj zaparkovat na určenou kolej. 

Vyvezu tedy své nezvané hosty tam, kam patří. Před vrata!

Týpek už má telefon nalepený na ucho a s očima navrch hlavy někomu vypráví, co právě zažil a přežil.

Loučím se s nimi. 

Děkují a omlouvají se a znovu děkují.

„Přijďte zas! 

Ale až bude den otevřených dveří vozovny!“